Kresba není pouhou hrou nebo sněním (i když je v sobě zahrnuje), ale obsahuje také realitu. Výhodou je, že ke kreslení dítě většinou nemusíme nutit, protože ho baví. Dítě na papíře vystihuje svá vědomá i nevědomá přání a ke kresbě samotné je motivováno aktuálními zájmy nebo tím, co ho trápí. Kresba také bývá cenným dárkem těm, které má rádo.
První studie o dětských obrázcích vznikly asi před osmdesáti lety a jsou spojeny se jménem G. H. Luqueta. Od té doby zájem o toto téma roste a kresba je využívána v různých oblastech: - při testování inteligence - jako komunikační prostředek (kresba může pomoci, když dítě nezvládá jazyk nebo cítí něco, co neumí vyjádřit; pro dítě je obraz jazykem, který používá i tehdy, když už umí mluvit a psát) - jako psychoterapeutický prostředek (např. při oněmění = mutismu následkem šoku) - jako prostředek zkoumání afektivity dítěte - jako prostředek k vyjádření znalostí dítěte o svém těle a jeho situování v prostoru
Kvalita kresby (ne estetická) odráží nejen úroveň intelektu, ale i emoční rovnováhu (často důležité pro schopnost adaptovat se v rodině a ve škole) testovaného dítěte. Při interpretaci si však musíme uvědomit, že jedna kresba nemůže odhalit vše. Bylo by velkou chybou vyvozovat ukvapené závěry z jediného obrázku dítěte, které neznáme. K určení diagnózy navíc nestačí pouze test, obrázek každého dítěte je nutné posuzovat také z hlediska sociálních a kulturních souvislostí.
Problémem dnešní doby také je, že kreativita a schopnost vyjádřit se po svém je dítěti často upírána – zejména ve škole vyžadováno, aby děti kreslily vše podle reality a jsou jim zadávána stále stejná témata.
Vývoj kresby Dětské kresby procházejí stádii, které těsně souvisejí s vývojem intelektu dítěte.
Každému věku odpovídá specifický typ kresby:

1) Období skvrn - Děti, které ještě nedosáhly jednoho roku, kreslí “skvrny”. V tomto věku však ještě rodiče většinou dítěti do ruky tužku nedávají – právem se obávají neblahých následků.

2) Stadium čmáranic – M. Prudhomenau zaznamenává spojitost mezi prvními čmáranicemi a prvními krůčky. Tyto čmáranice se pak v dětské kresbě objevují asi do dvou let. Dítě rádo čmárá všemi směry, aniž by pozvedlo tužku. Při této činnosti můžeme sledovat jeho neobratné a často velmi osobité pohyby. Již toto stádium je velmi důležité a může nám leccos odhalit. Spokojené dítě například kreslí silné čáry a snaží se jimi pokrýt co nejvíce místa, zatímco nevyrovnané dítě tužku brzy odhodí. Duševně opožděné děti, nebo děti, které se nesprávně vyvíjí, drží tužku nesprávně (i když v tomto stádiu je ještě příliš brzy na unáhlené závěry vyplývající z tohoto poznatku, protože zatím se dítě vše učí).

3) Stádium čárání (2-3 roky) – Bezprostředně po stádiu čmáranic nastupuje stádium čárání, které je již (na rozdíl od předchozích stádií) ovlivněno intelektuálními faktory. V tomto období se dítě snaží napodobit psaní dospělých a v jeho kresbách lze objevit jistý záměr. Ten je ale spíše náhodný a někdy je s kresbou propojen až v samém závěru kreslení ( dítě např. své “dílo” pojmenuje). Z tohoto důvodu je tento stav nazýván náhodným realismem.

4) Stádium hlavonožců, univerzálních postav (3-5 let) – Kolem třetího roku dítě začíná zvládat kreslení a svým obrázkům přikládá určitý význam. Postava je znázorněna kolečkem představujícím hlavu a trup a k němu přiléhají dvě čáry – nohy (později pak přidává ještě další dvě čáry – ruce). V souvislosti s růstem mentální úrovně postupně přibývá detailů, v kolečku se objeví ústa, oči, popř. pupek. Kolem pátého až šestého roku se začíná objevovat trup – je znázorněn dalším kolečkem. Postava předškolního dítěte je většinou zobrazena zepředu, ruce mívá v různé výšce. Až kolem šestého roku je tělo postavy úplné a se všemi končetinami.

5) Intelektuální realismus (5-7 let) - V tomto věku kresba vyjadřuje spíš autorův osobní svět než ten vnější, dítě z něj kreslí to, co ví a zná. Kresba tak nepředstavuje model, který má dítě před očima, ale to, co z něj zná – např. hlava z profilu má dvě oči atd. Asi do sedmi let jsou některé obrázky transparentní, tj. průhledné. Za zdí domu tak vidíme maminku vařící oběd, pod oblečením postav “prosvítají” končetiny. V tomto věku je to normální, ale pokud transparentnost přetrvává na kresbách ještě po desátém roce věku autora, lze usuzovat na retardaci duševního vývoje nebo na poruchy afektivity a senzitivity. Mezi pátým a sedmým rokem se u dětské kresby projevuje také tzv. sklápění – na obrázku chybí perspektiva, roviny neodpovídají skutečnosti, zobrazení předmětů je disproporční. Z toho lze vidět, jak dítě obtížně rozeznává, co je horizontální a co vertikální.

6) Vizuální realismus (7-12 let) – Asi od sedmi let je již dítě objektivnější a začíná kreslit to, co opravdu vidí. V tomto období dochází také k velkému skoku – dítě začíná zobrazovat postavu z profilu.

7) Zobrazování v prostoru pak představuje poslední stádium, k jehož vývoji teď přidám několik poznámek.
    Organizování prostoru (a vývoj laterality) Uspořádání kresby dítěte odpovídá uspořádání jeho života.
V první fázi dítě čmárá, a tak v útlém věku vydává svědectví o svém zmateném “já”.
Následuje období “hlavonožců”. Znázornění prostoru se v této době děje pomocí topologické geometrie, tj. pomocí zobrazení prostoru, v němž mezi předměty neexistují vztahy mezi vzdáleností a velikostí, ale pouze elementární vztah blízkosti.
Jak dítě roste, jeho vnímání prostoru se zdokonaluje. Startovní čára je v zakoušení pohybu. Okolo osmnáctého měsíce je dítě schopné vést čáru. První tvary jsou symetrické, jejich středem je osa těla, dítě má sklon vytvářet kruhy pravou rukou ve směru zleva doprava a levou rukou zprava doleva.
Ve druhé etapě získává kontrolu nad svými pohyby a naučí se čáru brzdit. Současně se vyvíjí i jeho vizuální vnímání. Dítě tvoří geometrické obrázky, které si zachovávají symetrický charakter, přičemž pravou rukou jsou umísťovány vpravo a levou rukou vlevo. Dítě je schopno spojit levé a pravé pole dohromady.
Přibližně až do věku čtyř let může dítě psát oběma rukama – obě ruce jsou zhruba stejně obratné (nevyhraněnost, ambidextrie). Obvykle se ale jedna ruka postupně stává preferovanou okolo třetího roku a obrázek tak začíná mít asymetrický vzhled. V kresbách se vývoj laterality dobře odráží.
R. Zazzo poznamenává, že když dítě dospěje do stádia, kdy dokáže nakreslit profil, pravák maluje profily hledící doleva a u leváka je tomu naopak. Je důležité si uvědomit, že když dítě kreslí postavu, kreslí vlastně samo sebe.         První představu dítěte o jeho těle tvoří jakýsi rozkouskovaný obraz, teprve s postupem času získává bezprostřední vědomí obrazu vlastního těla jako celku (= tělesné schéma). (Představu narušeného tělesného schématu mají také někteří pacienti s poruchami neurotického nebo psychotického rázu.) Jakmile si dítě začne uvědomovat své tělesné schéma, začíná kreslit samo sebe.
    Co prozradí čára? Určitou klasifikaci lze také provést podle síly čáry. Dítě, kterému chybí sebedůvěra, je ustrašené a má zábrany kreslí tenké, lehce naznačené čáry, obrázek často předělává a někdy si pomáhá pravítkem.
Oproti tomu silné čáry (které až někdy protrhnou papír) kreslí děti agresivní. Vyrovnané děti pak mají sílu čáry pod kontrolou.
    Jestliže dítě svou kresbu často přeškrtává a gumuje, může to naznačovat jeho nízkou sebedůvěru nebo snahu potlačit to, co by mohlo vyjít najevo.
    Když dítě kreslí, většinou přitom něco vypráví. Jak se odvíjí děj, dítě postupně kreslí jednotlivé postavy.
Důležité je zejména pořadí, v kterém jednotlivé postavy do kresby vstupují, protože tak dítě odkrývá svůj postoj k nim. Jako první jsou obyčejně kresleny postavy, které mu vůbec nejsou lhostejné (z vyprávění poznáme zájem nebo opovržení), jejich vztah k nim vyjadřuje také to, jak si s nimi dítě na papíře “vyhraje”.

Geometrie kresby 
List papíru lze vertikálou rozdělit na dvě části – levý pruh představuje minulost, pravý budoucnost. Rozvržení plochy papíru poukazuje také na časové reference a svědčí o vztahu k rodičům – levá strana symbolizuje vztah k matce, tedy k minulosti; prostřední část je současnost; pravá strana je vztah k otci, tedy pokrok, budoucnost. Kromě toho představuje levá strana introverzi, pravá budoucnost, extraverzi, někdy i autoritu. V takovém dvojrozměrném systému (Pulverovo grafické schéma) má vlastně každý směr nějaký význam. Podle něho čáry směřující nahoru ukazují na mysticismus. Čáry vedené směrem dolů odhalují materialistickou stránku. Hraniční zóny v sobě obsahují vlastnosti těchto dvou sousedících pólů. Všechny tyto zóny vycházejí z jednoho bodu nebo do něj směřují. Ten bod je střed představující “já”. Dostředivý směr ukazuje na introverzi subjektu, zatímco odstředivost na jeho extraverzi. Provedení čar, ať jsou na papíře kdekoli, obvykle odpovídá dvěma typům dětí. Mírné, citlivé dítě raději kreslí křivky, avšak pokud kreslí téměř jen křivky, lze usuzovat na určitou nezralost. Naopak realistické a podnikavé děti často používají přímky a úhly. Má-li dítě svou impulzivitu pod kontrolou, projevuje se to rovnováhou mezi přímkami (zejména vertikálami) a křivkami. Přikládá-li přehnanou důležitost horizontálním čarám, ukazuje to na psychologické konflikty.
Dává-li dítě přednost tečkám a drobnějším skvrnám, svědčí to o jeho až úzkostlivé pečlivosti. Stejně jako u písma je velmi důležitá velikost kresby v poměru k velikosti papíru. Dítě, které svým obrázkem papír zcela zaplní, bývá nedozrálé. Vyrovnané dítě svou kresbu umísťuje do středu papíru. Naproti tomu subjekt, který má mnoho problémů, kresbu umísťuje excentricky.
Kresba položená příliš vysoko ukazuje na pýchu, kresba zcela dole je známkou stability – její autor pravděpodobně “stojí pevně na zemi”.
 Zajímavou souvislost můžeme také objevit mezi čárami a city. Jestliže byly některé dospělé osoby požádány, aby čárou vyjádřily své emoce, reagovaly většinou takto: - pozitivní city, jako radost a štěstí byly vyobrazeny stoupající čárou - negativní city, jako smutný nebo nepříjemný vyjadřovala čára klesající - city jako živý, neklidný, vzteklý byly vyobrazeny lomenou, nepravidelnou čárou
Pokud bychom se měli zabývat sílou čáry , dospěli bychom k poznatku, že přídavná jména jako krutý a vzteklý bývají znázorněna silně, zatímco adjektiva mírný nebo klidný jemně. Proto bychom se intenzitou čáry měli zabývat zejména tehdy, kreslí-li dítě více postav (např. při testu rodiny), nebo jen jednu postavu, u které ale mohou být takto zdůrazněna problémová místa.

Symbolika kresby 
Tímto souslovím máme na mysli vztahy, které lze vysledovat mezi určitým druhem obrázku a určitým typem osobnosti. Většinou však této symbolice nelze přikládat neměnný a přesný význam, protože vše závisí na kontextu.

 Řeč barev
Řeč barev je součástí základní symboliky, která zřejmě pochází již z dávných dob – již odpradávna se říká – vidět rudě, vidět věci růžově nebo příliš černě, zezelenat závistí atp. V antice lidé spojovali barvy s bohy a každé přikládali určitý psychologický význam. Dnes je vliv barev známý – k uklidnění a odpočinku se používají pastelové barvy, k povzbuzení a chuti do práce se některé stroje natírají jasnými barvami. Bylo dokonce zjištěno, že v červených telefonních budkách mají lidé tendenci rozhovor brzy ukončit a v modrých ho naopak prodlužují. Výběru a použití barvy tedy nelze upřít psychologickou hodnotu, ale při interpretaci výsledku je nutné přihlížet také k věku autora. Nepřítomnost barvy v celé kresbě nebo pouze při zpracování určitých témat prozrazuje citovou prázdnotu, někdy asociální tendence. Při použití barvy se uplatňují různé její vlastnosti – intenzita, hustota, viditelnost z dálky a odstín. Všechny tyto prvky specifikují hodnotu té či oné části kresby. Například spojení určitých barev působí harmonicky, jiné naopak šokují svou křiklavostí, nesouladem a ukazují nejčastěji na citovou poruchu. Dítě používá barvy dvěma způsoby – buď napodobuje přírodu, nebo se nechává vést svým nevědomím, a to vypovídá o jeho osobnosti a myšlení nejvíce. Předtím, než se pustíme do interpretace jednotlivých barev, bychom si měli ještě ověřit, zda dítě náhodou není barvoslepé. Pak by tato symbolika přirozeně ztrácela smysl.
Ale teď už blíže k jednotlivým barvám:
Červená – Do šesti let věku je u dítěte normální, pokud používá výhradně červenou. U nemocných dětí nemá červená tak sytý odstín. Po šestém roce ukazuje na tendenci k agresivitě a nedostatečnou kontrolu emocí.
Modrá – Používají ji i děti mladší pěti let. Tyto děti se od dětí používajících spíše červenou liší tím, že více kontrolují své chování. Používání modré v šesti letech svědčí o tom, že je dítě dobře adaptované. Pokud však používá výhradně modrou, ukazuje to na přílišnou sebekontrolu.
Zelená – Použití je srovnatelné s modrou a odráží spíš sociální vztahy
Žlutá – Žlutá bývá často používána samostatně nebo v kombinaci s červenou.Někdy ukazuje na přílišnou závislost dítěte na dospělém.
Hnědá – Stejně jako ostatní tmavé nevýrazné barvy (a někdy i žlutá) odráží hnědá barva špatnou rodinnou i sociální adaptovanost dítěte a různé konflikty. Tuto regresivní barvu též s oblibou volí umíněné děti.
Fialová – Tato barva je znakem neklidu a malé děti ji používají jen zřídkakdy. Často se vyskytuje ve spojení s modrou a prozrazuje úzkost. Je používána hlavně v obdobích obtížné adaptace.
Černá – Vyskytuje se v jakémkoli věku a prozrazuje určitou míru úzkosti.Někdy svědčí o bohatém vnitřním životě. Symbolika černé je zvláštní v období puberty, kdy vyjadřuje nepřístupnost a ostych v projevování citů.     Stabilní subjekt, který je dobře adaptován, používá většinou čtyři až šest barev. Během svého vývoje nebude tentýž subjekt používat stále tytéž barvy. Někdy třeba projde obdobím bez barev nebo naopak obdobím velmi barevným. V interpretaci kresby nemá barva absolutní hodnotu, ale všeobecně vzato jasné, teplé barvy svědčí o vyrovnanosti, zatímco tmavé barvy ukazují na tendenci ke smutku, úzkosti, případně na odpor k někomu nebo něčemu. Bledé odstíny vyjadřují citovou nevyrovnanost nebo špatný zdravotní stav. Dalším zajímavým poznatkem je, že extravert používá mnoho barev, které jsou jasné, zatímco introvert nebo člověk se zábranami se omezuje na jednu nebo dvě barvy. Depresivní osoby malují ve smutných, ponurých odstínech.

Základní symbolika 
A) Dům Dům je jedním z nejoblíbenějších dětských témat. Jeho kresba nám může napovědět mnoho o osobnosti a charakteru dítěte, protože když dítě kreslí dům, kreslí ho jako postavu a jeho prostřednictvím vyjadřuje stavbu svého já. Při interpretaci přihlížíme jak k vlastnímu domu (okna, dveře, výzdoba), tak i k jeho okolí (cesty, stromy, zahrady, ploty), ať už se na obrázku vyskytuje nebo ne. Nejčastěji dítě kreslí zcela běžný, obyčejný dům a zobrazí plošně jen hlavní průčelí. Dům umístěný pěkně uprostřed, s otevřenými okny a několika dveřmi vypovídá o dítěti, které je přívětivé, živé a otevřené. Okolí domu zpravidla bývá nenápadné a harmonické. Je-li však dům malý, dítě nevyužívá celou plochu papíru, okna jsou maličká nebo zcela chybí a okolí je poseto jednotlivými prvky nebo velkými stromy, prozrazuje kresba poruchy afektivity: mezi šestým až osmým rokem nesmělost a připoutanost k matce, starší osmi let pocit méněcennosti a osamění, v pubertě zdrženlivost v projevování citů a senzibilitu. Když dům zaplňuje celý papír nebo “přesahuje”, je velmi pravděpodobné, že malý kreslíř touží po projevech lásky nebo po adaptaci. Domy ve tvaru zámku představují ideální útočiště, dům odpudivého vzhledu obvykle svědčí o tom, že se dítě cítí pod nátlakem rodiny, což pociťuje jako omezování vlastní svobody. Ve všech věkových kategoriích je osamělý, nepřístupný dům, který nemá dveře, je obehnán příliš vysokým plotem nebo k němu nevede cesta, znakem nezdaru a prohry. Okna bývají obvykle otevřená a děti až do šesti let je kreslívají přilepená po obou stranách průčelí těsně u zdi. Tomuto jevu se říká vyplňování. Dítě si až do tohoto věkového období nedokáže představit prázdný prostor, proto obrázek co nejvíc vyplňuje. U dětí starších šesti let mohou okna umístěná po stranách svědčit o opoždění z hlediska duševního vývoje a vnímání prostoru nebo o závažné citové poruše. Velmi důležitá je cesta. Vede ke dveřím domu a u narušených dětí může být zaslepena, vybarvena černě a červeně (úzkost nebo agresivita). Nejčastěji se vyskytují dva komíny. Někteří odborníci v tom spatřují přítomnost matky a otce. Děti, jejichž rodiče spolu nežijí, obvykle zobrazují dva domy – otcův a matčin. Zajímavé jsou také kresby domů, jež vytvořily děti vychovávané v dětských domovech. Tyto děti mají tendenci pokrýt celou plochu papíru a obklopit dům auty, letadly a padáky. Kromě domečku nakreslí dítě, co ho právě napadne. Celý obrázek je podivný a nesourodý. Vyplývá z toho, že tyto děti obtížně soustřeďují pozornost na symbol, který pro ně ve skutečnosti nic neznamená, zatímco prvky jako auto, letadlo nebo příroda jsou jim bližší, důvěrněji známé. Cest bývá na těchto obrázcích několik. Lze se domnívat, že dítě volá o pomoc, aby mohlo z domu odejít nebo cesty považovat za symboly úniku, za vyjádření touhy utéci. Děti vychovávané v dětských domovech také často zapomínají nakreslit dveře a okna, a pokud je nakreslí, jsou menší a je jich méně než u ostatních dětí. Dávají tím najevo, že mají potíže komunikovat s okolním světem, ukazuje to také, že se uzavírají do sebe.
B) Strom a jeho vývoj Strom je symbolem člověka. Analogii lze spatřovat v tom, že člověk i strom stojí, vyvíjí se a roste. Stejně jako postava,i strom prodělává vývoj podle věku autora kresby. Normální dítě kreslí během svého vývoje různé stromy. První stromy jsou čmáranice, potom stejně jako postava nabývají vzhledu hlavonožce, později se kmen směrem dolů rozšiřuje a na ničem nespočívá. V dalším stádiu však čára znázorňující strom přetne spodní část kmene a strom zakoření – tato nová etapa odpovídá dobrému zařazení dítěte do rodinného a sociálního života. Kolem osmého až desátého roku kreslí dítě strom jako kouli – kmen a listy symbolizuje nepřerušená zahnutá čára. Jak dítě roste, strom nabývá znaků rostliny zvláštního typu. Jestliže dítě po desátém roce stále kreslí strom-kouli, naznačuje to zpoždění duševního nebo citového vývoje. Velmi důležité je umístění stromu na papíru. Proslulý grafolog Max Pulver k tomu vypracoval následující schéma: Vrchní část listu představuje oblast intelektuální, duchovní a kontakt s okolím. Je to “já” subjektu, jeho probuzené vědomí, jeho city. Naproti tomu spodní část představuje nevědomí, pudy, erotický a sexuální život. Levá část je introverze, minulost, egoismus a pouto k matce, pravá strana je extraverze, pokrok, altruismus, pouto k otci. Takže dítě, které nakreslí strom na pravou stranu papíru, je orientováno k pokroku, sociabilitě a má dobrý vztah k otci. Nakreslí-li však strom na levou stranu, směřuje spíš k egoismu, strachu z budoucnosti a připoutanosti k matce. Důležité je také důkladně se zabývat strukturou stromu, který se skládá ze dvou částí – stabilní části (kořenů, kmene, větví) a dekorativních prvků (listů, plodů, okolí). Kmen představuje stabilní “já” jedince. Větve vyjadřují, jek subjekt dokáže uplatnit svou osobnost ve vztahu k okolí. Dostředivý nebo odstředivý směr větví naznačuje introverzi nebo extraverzi dítěte. Každé poškození kmene nebo větví je známkou nějakého traumatu v minulosti. Čím výše na kmeni se nalézá, tím kratší doba od něj uplynula. Strom široký dole ukazuje na materiálně založené dítě. Směřuje-li naopak strom hlavně nahoru, dítě bude založené hlavně duchovně a mysticky.

Test stromu Test stromu sestavili přibližně ve stejné době J. N. Buck a K. Koch. Původní zadání Kochova testu zní: “Nakreslete jakýkoli ovocný strom”.

Renée Stora pak navrhuje trochu odlišné zadání, které má čtyři části:
1) Nakreslete jakýkoliv strom kromě jedle
2) Nakreslete jiný strom, ale také ne jedli
3) Nakreslete vymyšlený, vysněný strom, který ve skutečnosti neexistuje
4) Nakreslete se zavřenýma očima libovolný strom, takový, jaký chcete Díky souboru kreseb lze získat následující poznatky o osobnosti subjektu: První kresba umožní zaznamenat chování v neznámém, cizím prostředí, protože se subjekt kontroluje. Při druhé kresbě ztratí většinou zkoumaný jedinec ostražitost, takže o sobě prozradí víc. Na třetí kresbě vysněného stromu se objevují hlavně neuspokojené tendence. Alarmující jsou hlavně příliš originální stromy, které ukazují na propast mezi skutečností a snem. Čtvrtá kresba naznačuje těžce prožívané situace v dětství, které se znovu vynořují a ovlivňují chování subjektu v současnosti.
Test stromu může být prováděn i v hypnóze. Lze jím odhalit neurotické stavy – propletené větve u lháře, holé větve u neurotika, asymetrické a velmi špičaté stromy u sadisty.

Zobrazení zvířat
Zvířata jsou dětem velmi blízká. Dobře znají i ta, která nikdy neviděly, protože jim o nich hodně napoví knihy, filmy, pohádky a bajky. Zvíře je pro dítě reálnou bytostí, která má charakter vlastní zvířatům jeho druhu. Proto dítě někdy raději znázorňuje zvířata něž lidi. Zvíře však ve skutečnosti představuje samotné dítě a jeho vztahy k vnějšímu světu. Nejčastěji dítě kreslí nějaké domácí zvíře, což může svědčit o dobrém přizpůsobení dítěte okolí. Je však důležité dívat se na otázku hlouběji. Zjevně dobře adaptované dítě může zakrývat citové problémy (zejména agresi) tím, že nakreslí zvíře, které je sice na první pohled obyčejné, ale přesto o něčem vypovídá – pes kouše a štěká, kočka má vytažené drápky… V jiných případech může dítě prostřednictvím zvířete naivně vyjádřit, že by chtělo být hýčkáno a že touží mít normální rodinu. Námět zvířete, které někdo hladí (pes nebo kočka), se často vyskytuje u malých dětí, jež se rády mazlí; po desátém roce věku tento námět naznačuje citové problémy. Krvežíznivá zvířata – vlci, krokodýli, tygři atd. obvykle vyjadřují obraz otce, kterého se dítě bojí. Jsou-li však tato zvířata umístěna proti postavě, dodávají jí důležitosti. Přítomnost jakéhokoli divokého nebo krvežíznivého zvířete svědčí o úzkostných stavech dítěte. Ptáci v letu vyjadřují jistý stupeň mysticismu, zatímco ptáci v hnízdě představují domov, nebo naopak “ztracený ráj”. U dítěte kolem deseti let takový obrázek hnízda ukazuje na určitou formu citové nezralosti. Ryby se zpravidla objevují v kontextu pohody a štěstí. Neříká se snad, “cítit se jako ryba ve vodě?” Stává se však, že dítě zobrazí rybu jako oběť na rybářově udici. Pak nezbývá než zjistit (podrobnějším vyšetřením), kdo je rybář a kdo oběť. Zvláštní místo zaujímají fantastické bytosti, v nichž se odráží úzkost dítěte. S neobvyklými zvířaty se můžeme setkávat u duševně nemocných dětí. Obecně vzato však nesmíme nikdy zapomínat, že obrázky zvířat mívají narativní charakter nebo se inspirují filmem či knížkou.Záleží na opakování tohoto tématu ve výtvarném projevu. Jestliže některé děti stále zapojují do svých kreseb zvířata, může to být známkou závažných problémů v jejich vztazích s lidmi.

Hvězdy a Slunce
    Slunce, které nás zahřívá a svítí na nás, hraje v našem životě nezastupitelnou roli. Jeho výskyt v dětské kresbě ukazuje na vliv otce. Dítě, které má s otcem dobré vztahy, nakreslí teplé slunce s věncem paprsků. V opačném případě bývá slunce vybledlé, nebo schované za horou. Jestliže dítě neakceptuje otce nebo se ho bojí, nakreslí slunce agresivní barvou (červenou) nebo barvou vyvolávající úzkost (černou). )

Měsíc a noc
Když se na obrázku objeví měsíc, lze to interpretovat různými způsoby –měsíc je především symbol noci a skrývá v sobě tajemství. Noc však bývá temná, plná stínů a stává se živnou půdou pro různé fantazie a bývá zdrojem mnoha dětských úzkostí. Pro některé děti je noc jakýmsi dramatickým rámcem, v němž se navazují mezi dospělými přátelské a milostné vztahy. Dítě, které je náhodou přítomno sexuálním kontaktům rodičů, bývá na dlouhou dobu zmateno a otřeseno. Na jeho obrázcích se scény odehrávají většinou v noci, aby je bylo možné skrýt a demystifikovat.

Obloha
Obloha je symbolem tužeb, představuje dokonalost. Pobývají zde bohové a tak je někdy spojována také s posvátnem. U dítěte bývá někdy obloha spojována se smrtí a vyjadřuje úzkost, otevírá ale také cestu k představám o mimozemském dění. Kresba a enuréza Bylo by zavádějící tvrdit, že existuje specifická kresba dítěte trpícího enurézou, ale vyskytují se určité typy kreseb, které mohou pomoci při jejím odhalení, jestliže je rodinou nebo dítětem zamlčována. Na obrázcích takovýchto dětí se často vyskytuje velké množství vody, jež se nezadržitelně rozlévá po celé kresbě.
    Dalším charakteristickým tématem dětí trpících enurézou je pak hasič, který hasí oheň.

Další symboly

1) Loďka
Loďka na vlnách je ženským symbolem, ale přikládají se jí i další významy – samota a touha po úniku. Když dítě nakreslí loďku, zeptejte se, kdo v ní sedí, uvidíte, že dostanete odpovědi, které vám mnohé prozradí. Děti, kterým vrtají hlavou sexuální otázky, kreslí nákladní lodě s obrovskými falickými komíny. Válečné lodě vyjadřují úzkost nebo agresivitu, všechno záleží na kontextu.
2) Přechod pro chodce a zákaz vjezdu
Přechod pro chodce je motiv, který se v dětských kresbách objevuje pravidelně. Může znamenat povinnost, společenský nebo rodinný nátlak. S přechodem je často spojena značka zákazu vjezdu, která symbolizuje zakázanou cestu a neuspokojené tendence. Co dítě vynechalo Při interpretaci kreseb je třeba přihlížet nejen k pozitivním znakům (tedy k těm, jejichž symbolikou jsme se právě zabývali) a k příběhům, které dítě při kreslení vypráví, ale i ke znakům negativním, tedy k tomu, co dítě opomene nakreslit, nebo k části kresby, kterou vynechá.
    Právě vynechávky bývají velmi příznačné. Je třeba vyčlenit případy vynechávek, kdy dítě soustředí veškerou psychickou energii na nápad, který ho zcela pohltí, takže zapomene na to, co je podle nás zjevné, ale u něj patří do oblasti nevědomí. Právě nevědomé vynechávky většinou poukazují na problémy dítěte, vyjadřují často citové nebo sociální problémy. Jestliže například na kresbě domu chybí dveře nebo cesta, znamená to, že je dítě uzavřené do sebe a špatně komunikuje.
 Vynechávky v kresbách postav většinou hovoří mnohem jasněji – postavy bez úst svědčí o neschopnosti komunikovat, může se za nimi ale také skrývat něco, o čem se nemluví nebo nesmí mluvit. Někdy se také stane, že při testování kresbou dítě intuitivně vycítí, že se o něm chceme něco dozvědět, a tak se indiskrétním tématům vyhýbá – třeba tím, že odmítne urč. téma nakreslit, ale často se také prozradí svým váháním nebo nepřesnými a zkaženými obrázky. Netuší, že tím na tyto problémy sám nepřímo poukáže.

Lidská postava
Také v zobrazování postav lze nacházet určitou symboliku, ale postavy obvykle vypovídají o autorovi více než jiné symboly. Dítě do kreseb promítá celé své já – když kreslí “pána”, není pochyb, že kreslí samo sebe. Lidská postava zahrnuje různé prvky: hlavu a tělo, ruce, nohy a různé detaily. Postava je nahá nebo oblečená, kouří cigaretu, má vousy, nese kufr nebo deštník apod.

     Důležitou částí je zejména obličej – tento prvek postavu polidšťuje. Někdy má správné proporce, jindy bývá obrovský, zejména u velmi malých dětí, které postavám kreslí velké hlavy. U starších dětí jsou “velké hlavy” patologickým příznakem.
S malými hlavami se často setkáváme u dětí depresivních a u těch, které mají sklon nepřikládat důležitost vlastní osobě a trpí pocitem méněcennosti. Hlava také mnohé napovídá prostřednictvím prvků, které k ní náleží.
    Nos – Nos je ekvivalent falického symbolu, je zdeformovaný, když se vyskytují sexuální problémy
    Oči – Oči jako zrcadla do duše také mohou leccos napovědět o našem vidění světa. Velké oči (jako symbol svádění) kreslí hlavně děvčata a chlapci s homosexuálními sklony. Výrazně vyznačené obočí to ještě zdůrazňuje. Naproti tomu na obrázcích primitivních nebo agresivních dětí je obočí rozježené.
    Vlasy – Obvykle představují sexuální atribut a na obrázcích dětí s narcistními sklony bývají načesané a kudrnaté.
    Uši – Uši slouží k tomu, abychom slyšeli a něco se dověděli. Dítě, které touží po vědění, je kreslí velké. Dítě, jež špatně slyší, je někdy kreslí obrovské, ale nejčastěji na jeho kresbách uši chybí, což ukazuje na jeho neschopnost komunikovat.
    Ústa – Ústa symbolizují řeč, potravu a v jisté míře i erotiku. Jako symbol přijímání potravy se vážou k matce, protože matka dítě krmí. Dítě, které opomene znázornit u svých postav ústa, zpravidla vyjadřuje sexuální problémy nebo problémy ve vztazích (oidipský komplex, špatné vztahy s matkou). Postavy bez úst jsou rovněž typické pro děti, které doma postrádají vlídnou, láskyplnou komunikaci. Otevřená ústa “s vyceněnými zuby” naznačují agresivitu. Je-li nakreslen jazyk, naznačuje to nevyřešené sexuální problémy. Silné rty se vyskytují u smyslně založených osob. Zavřená ústa se sevřenými rty, která se neusmívají, prozrazují určité napětí. Kulatá ústa se často vyskytují u velmi malých dětí, u starších obvykle poukazují na opoždění duševního vývoje.
    Brada – Brada zdůrazňuje mužnost zobrazené postavy a na kresbách se začíná objevovat v pozdějším věku. Lze poznamenat, že čím je autor kresby agresivnější, tím je provedení detailů výraznější. Velmi agresivní děti někdy kreslí postavy z profilu.
    Ruce – Nabývají různých podob, které souvisejí s věkem dítěte. Dobře vyznačené ruce vyjadřují sociabilitu. Někdy ruce zcela chybí (jsou v kapsách nebo jsou zmrzačené). Bývá to tehdy, když má dítě problémy sexuální (masturbace) nebo sociální (delikvence).
    Paže – Paže poněkud odtažené od těla jsou příznakem sociability. Ochablé paže těsně přitažené k tělu obvykle vyjadřují pocit prohry. Vynechání paží většinou souvisí s masturbací.
    Nohy – U křehkých a depresivních subjektů bývají ohnuté, takové nohy někdy odrážejí snížení fyzické nebo psychické schopnosti.
    Prsa – Vyjadřují skutečnost, že se dítě zabývá sexuálními otázkami, a zdůrazňují vztah mezi matkou a dítětem. U chlapečků s homosexuálními sklony bývají zdůrazněny hýždě.

    Oblečení
Významnou součástí kresby postavy je i oblečení. To však může také chybět. Pokud dítě kreslí nahé postavy do sedmi let, je to zcela normální, ale od deseti let se má objevit postava oblečená. Jestliže dítě dále vytrvale kreslí postavy nahé, odráží to asociální, případně patologické chování. Kolem pátého až šestého roku je dítě schopné postavu obléknout. Kreslí-li dítě nějakou postavu, obvykle ji oblékne podle svého vkusu. Když jsou šaty roztrhané, je velmi pravděpodobné, že si dítě postavy příliš neváží. Teplé šaty v sobě skrývají zvláštní význam. Podle Flugela představují nutnost chránit se před jistým druhem chladu – chladu citového. Symbolizují také matku jako “ochrannou dělohu”. Takové šaty totiž připomínají matčino láskyplné teplo. Dítě, které kreslí samo sebe ve větším množství teplých šatů, je pravděpodobně depresivní a cítí se nemilované. Zobrazuje-li se teple oblečené, cítí se chráněné; takové teplo bývá určitou formou kompenzace. Šaty v sobě skrývají mnoho významů.
Např. některé doplňky oblečení představují falické symboly – kravata, dýmka, cigareta, špičatý klobouk, deštník, hůl apod. Zvláštní význam mají také kapsy a knoflíky. Zvyšují totiž hodnotu postav a dodávají jim důležitost. Příliš velký počet knoflíků však znamená pocit závislosti. Oblečené postavy Jakmile dítě začne postavu oblékat, získá mnoho možností, jakými to lze uskutečnit. Postava pak nabývá různých podob, které charakterizují to, co autora zajímá nebo trápí.

 Připomeneme si typy postav, které se vyskytují nejčastěji:
    Námořník – Námořníka kreslí hlavně děti, které nejsou spokojené a šťastné. Tato postava vyjadřuje touhu uniknout ze skutečnosti a vydat se na cestu, svědčí zejména o jisté formě neadaptovanosti.
     Kovboj – Kovboj je v prvé řadě agresivní postava. Vyjadřuje revoltu dítěte, jeho touhu být velký, silný a dělat dojem na okolí. Čím více je kovboj ozbrojen, tím větší úzkost a nejistotu odráží.
    Policista - Je to typická agresivní postava, u dětí, jež ji kreslí častěji, lze spatřovat jisté asociální tendence.
    Klaun – Klaun patří k oblíbeným námětům dětí. Nejčastěji takovou kresbou vyobrazuje samo sebe. Podle toho, který prvek zdůrazní, lze usoudit, jaké má problémy (příliš velké uši, šilhavé oči, zdeformované nohy). Klauna kreslívá dítě, které se nedokáže adaptovat na školní systém. Tato postava také vyjadřuje sklon k depresím.
    Stařec – Vyskytuje se často v kresbách asociálních a agresivních dětí. Jde o jakési nepřímé přiznání, že se dítě chce zbavit nežádoucí osoby. Ta vzhledem ke svému pokročilému věku už nebude dlouho žít. Takovým způsobem vyjadřují své agresivní city zejména dcery vůči otci.

Zmrzačené postavy
Zmrzačení postavy je účinná zbraň používaná ke znevážení soka, člověka, jehož přítomnost je nežádoucí apod. Například dítě, které je zasaženo agresivitou, lhostejností, nebo má pocit viny vůči určité osobě, řeší problém tím, že konfliktní zóny nezobrazí. (Proto jsou např. otcové, kteří své dítě trestají “dobře mířeným kopancem” zobrazováni bez nohou, ve vratké pozici na jedné noze atd.). Dodejme, že vynechávky se také vyskytují velmi často v případě rodinných konfliktů.

Dítě a rodina
Je dokázáno, že dítě je těsně napojeno na své rodinné prostředí. Proto nás nemůže překvapit, že jednou z nejdůležitějších částí při testování dítěte kresbou (ale ne při posuzování školní zralosti) je také test rodiny.                     Nejrozšířenější test rodiny se skládá ze dvou částí. Na první papír má dítě nakreslit rodinu a jakmile obrázek odevzdá, dostane další papír se zadáním – nakresli svou rodinu. První rodina je rodina ideální, jakou si dítě představuje u ostatních. Do tohoto obrázku dítě pravděpodobně promítne svá přání, zatímco kresba jeho rodiny bude představovat spíš rodinu, s níž má vlastní zkušenost. V ní se objevují vztahy a vazby mezi jejími členy. Dítě sem promítá hlavně své city. Po celou dobu, co dítě tyto dvě rodiny kreslí, je velmi důležité ho pozorovat a naslouchat mu. Test mu totiž může působit těžkosti, dokonce ho i odradit, protože pojem rodiny mu není vždy zcela jasný. I když je otázek velké množství (např. Mám nakreslit i strýčka, dědečka, co mě hlídá ?atd.), testující má dítě pouze povzbuzovat a vyhýbat se odpovědím, protože by tím celý test zkreslil. Dítě má občas potíže se zobrazením některých osob a stává se, že je nenakreslí vůbec. Dá tedy průchod své agresivitě vůči tomu či onomu tím, že ho z ”obrázku rodiny” vyloučí. Jakmile dítě obrázek rodiny dokreslí, je požádáno, aby postavy popsalo a něco k nim řeklo. Dále by mělo říci, jestli je také mezi nakreslenými postavami. Testující pak položí dítěti několik otázek. “Kdo je v této rodině nejhodnější? Kdo je nejvíc zlý? Proč?” Hodně také napoví, když se zeptá, kde se všechno odehrává. Děti z města obvykle umísťují postavy z rodiny na venkov. Je to velmi příznačné – ideální rodina je v přírodě a volně dýchá. Zvířecí rodiny Zvířecí rodiny představují “špatné instinkty” autora kresby. Jedná-li se o divoká, agresivní zvířata, vycházejí najevo agresivní city dítěte. Jsou-li to zvířata domácí a důvěrně známá, symbolizují láskyplné ovzduší, které v rodině vládne. Zvyšování a snižování hodnoty postav v “rodině” Již jsme se zmínili o nahých postavách – obvykle odrážejí nedostatečný intelekt subjektu, na obrázku rodiny však mohou svědčit o nějakém konfliktu. Oblečení postavy pak naznačuje city, které k nim autor chová. (Např. zdůrazní otcovu hodnotu tím, že mu přidá na sako několik knoflíků.)
    Otec – V normálních situacích bývá otcova hodnota zvyšována. Při narušených vztazích mezi otcem a dítětem však může být vše jinak. Agresivita může být projevována zmrzačením postavy, případně je postava zmenšena a odsunuta do pozadí. Jindy bývá znehodnocován změnami na postavě. Znehodnocení se však může projevovat i jinak – mezi otcem a synem stojí kus nábytku, případně zeď, nebo je mezi dítětem a otcem velká vzdálenost.
    Matka – I hodnotu matky může dítě snižovat nebo zvyšovat. Je důležité všimnout si místa, které matka na papíře zaujímá. Její obraz se většinou nachází uprostřed papíru. Stává se, že matka je od otce oddělena dítětem, v takovém případě dítě trápí v prvé řadě konflikty mezi rodiči. Nepřítomnost rodičů je velmi výjimečná – své rodiče nekreslí pouze děti, které se za ně stydí nebo s nimi mají velmi konfliktní vztahy.
    Sourozenci – I velmi vyrovnané dítě pociťuje potřebu nakreslit se s rodiči samo, a tak se stává, že bratr nebo sestra na obrázku “vlastní rodiny” chybí. Dítě vždy zdůvodní, proč je nenakreslilo. Například se vymlouvá, že nemá dost místa nebo času, případně že bratr nebo sestra je jen zřídkakdy doma. Někdy dítě na svého sourozence velmi žárlí a nějakým způsobem se snaží jeho obraz poškodit. Identifikace subjektu Identifikace subjektu může být “normální” – věk a vzhled odpovídají skutečnosti. V takovém případě se dítě akceptuje takové, jaké je a své postavení mezi sourozenci prožívá bez problémů. Někdy se ale dítě zobrazuje mladší, než skutečně je, a dokonce se někdy identifikuje s miminkem. Nejčastěji se jedná o děti, které nepřijaly narození bratra nebo sestry a které se na obrázku vypodobňují ve “zlatém věku”, tedy před rivalovým narozením…

Kresba a inteligence
Kresbu využívají také některé testy inteligence. Jeden z nich vypracovala F. Goodenoughová. Jde o test postavy, přičemž každému věku odpovídá určitý typ postavy. Test se používá velmi často, protože se dá aplikovat na děti od tří do třinácti let mentálního věku, což znamená, že je použitelný i u dospělého, jehož mentální věk nepřesahuje třináct. Test spočívá pouze v tom, že má dítě nakreslit pána. Při hodnocení se pak nezkoumá estetická stránka, ale přihlíží se k počtu prvků, jež by postava nakreslená dítětem určitého věku měla mít. Každý konkrétní prvek (např. vyskytuje se hlava, vyskytuje se krk, vyskytuje se nos, nos a ústa jsou znázorněna dvěma čárkami, je vyznačen dolní i spodní ret…atd) je pak ohodnocen jedním bodem. Všechny získané body se pak sečtou. Počet bodů, kterého by děti měly dosáhnout v určitém věku, stanovila F. Goodenoughová takto: 3 roky – 2body, 4 roky – 6 bodů, 5 let – 10 bodů, 6 let – 14 bodů, 7 let – 18 bodů. Test postavy však má jednu nevýhodu – vstupují do něj citové faktory, které mohou výsledky zkreslit (např. dítě hemiplegik může opomenout nakreslit část svého těla). Jiný test inteligence zapojuje také ženskou postavu. Dítěti je zadán tento námět: “Paní jde na procházku a prší”. Test se často používá v mateřských školách a je vhodný pro děti do dvanácti let. Při hodnocení se přihlíží k různým prvkům kresby: dešti, ochraně před deštěm, dynamice posta atd.
Dalším testem spojeným s deštěm je soubor testů nazvaných postava v dešti. Jde o metodu “Draw-a-person-in-the-rain”, která spočívá v tom,že subjekt má nakreslit nejprve postavu a následně tutéž postavu v dešti. Deštěm se okolí stává stresujícím: subjekt, dítě nebo dospělý, upustí od svých obranných mechanismů, zobrazí se tak, jak se cítí a dá najevo, jak je zranitelný. Kresba a afektivita (schopnost jedince reagovat prostřednictvím emocí a citů) Dítě vkládá do kreslení celou svou osobnost (intelekt i afektivitu). Afektivita přitom může zastírat inteligenci dítěte. Pro ilustraci tohoto jevu stačí jeden příklad – postava pána. Postava představuje toho kdo ji kreslí. Vyzní-li postava pána v celkovém kontextu harmonicky, je velmi pravděpodobné, že je vyšetřované dítě “normální”, tj. dobře adaptované.
    Je-li postava neúměrně velká, může to znamenat, že dítě svému “já” přikládá přílišný význam, tj. že se přeceňuje a připadá si lepší než ostatní. Přílišná samolibost může být chorobná. Velmi často se s ní setkáváme u paranoiků, pro něž je typické sebepřeceňování, vyhrocená vztahovačnost z pocitu permanentního pronásledování a psychická rigidita, projevující se vynášením černobílých soudů bez nuancí, založených výlučně na osobních kritériích.
    Nadměrně velká postava však může být i kompenzací – dítě, které se nakreslí “veliké”, tím zastírá svůj pocit méněcennosti. V dětských kresbách se vyskytují i další rysy, které nemusí být nutně patologické, ale právě naopak – velmi stydlivé a nesmělé dítě nakreslí postavu hodně malou a umístí ji někam do rohu papíru, nejčastěji na jeho dolní okraj, jako by se chtělo “zahrabat do země”. Obyčejná kresba “pána”, zasazená do příslušných souvislostí, proto poskytuje cenné informace o afektivitě dítěte. Senzorický a racionální typ Je zřejmé, že kresbou nebo obrazem nám autor zprostředkovává své vlastní vidění světa. F. Minkowska se zabývala srovnáním Van Goghových a Seuratových prací, dvou malířů se zcela protikladným viděním světa, a na základě srovnání určila dva hlavní typy mentálního založení, u nichž charakter grafického projevu vykazuje konstantní rysy: typ senzorický a typ racionální. U senzorického typu (Van Gogh) převládá dynamika, připoutanost ke konkrétnu a okolí. Kresby tímto směrem orientovaných lidí se vyznačují pohybem a barevností. Jsou živé a obsahují velké množství detailů. Ohraničení postav a předmětů bývá nezřetelné. Naopak u racionálního typu (Seurat) lze zaznamenat strnulost, nehybnost, abstrakci, exaktnost, absenci reakcí na barvy. Oba typy se vyskytují i v patologii: u epileptiků převládají “senzorické” obrázky. Schizofreničtí jedinci s krajně vyhroceným nutkavým myšlením vytvářejí naopak “racionální” kresby. Toto rozlišení je přirozeně schematické, takzvaná “normálnost” se pohybuje ve škále mezi oběma extrémy. V určitých obdobích může být dítě orientováno jedním směrem, v jiných obdobích druhým. Při studiu psychologických konfliktů je interpretace kreseb významným přínosem. Dítě se totiž kreslí takové, jaké se cítí nebo jaké by chtělo být, vyjadřuje tak existující konflikt mezi svým “já”, svými pudy a podřízeností morálním a společenským zákonitostem světa. (Zobrazení všech vědomých i nevědomých konfliktů přináší dítěti pocit uvolnění, kresbou je ze sebe nevědomě vymýtí a oddramatizuje.)

Kresba a zdraví
Obecně platí, že zdravé děti kreslí barevné a optimistické krajiny. Děti s podlomeným zdravím používají naopak mdlých a smutných barev. Dvojník a kresba Dítě, které je kvůli rodičovským a společenským zákazům nuceno k sociálnímu chování, může kresbou projevit svou skutečnou osobnost, kterou jinak před svým okolím skrývá. Dítě, jež se cítí šikanováno, si vymyslí “dvojníka”, do něhož bude promítat všechny své zapovězené sklony. Stává se také, že problémové dítě, které žije se svými rodiči v permanentním konfliktu, pociťuje skrytou touhu i potřebu své vztahy urovnat. V takovém případě si volí hodného a poslušného dvojníka, který je opakem toho, jaké podle svého přesvědčení dítě samo je. Děti vesměs zpodobňují “dvojníka” daleko mladšího, než jsou samy. Tím mimovolně odpovídají na chování rodičů. Kteří s nimi jednají jako s mnohem mladšími… Rodiče si totiž jen zřídka uvědomují, jak jejich děti rostou. Stává se také, že děti tímto způsobem projevují svou touhu po lásce. Čím jsme přece menší, tím víc se s námi dospělí mazlí! Mnohem řidčeji se vyskytují starší “dvojníci”. Někdy se u malých dětí setkáme s dospělým “dvojníkem”. Je to v podstatě otcův sok, jehož jediným přáním je otce nahradit a vládnout rodině. Kresba a sexualita Schematicky pojato prochází dětská sexualita pěti psychoanalytickými stádii. Ve stručnosti si je teď připomeneme:
1) Orální stádium (0 až 1,5 roku) – zdrojem největších slastí jsou ústa
2) Anální stádium (1,5 – 3 roky) – slast dítěte se zaměřuje na anální zónu, dítě získává kontrolu nad svými svěrači
3) Falické stádium (3-5 let) – zvýšený zájem o genitálie a rozdíly mezi pohlavími, v tomto období se řeší oidipský komplex
4) Latentní stádium (od 5 let do nástupu puberty) – citově klidné období, oddělující dětskou sexualitu od dospělé
5) Genitální stádium – konečné stádium psychosexuálního vývoje, charakteristické schopností vytvořit citový vztah k osobě opačného pohlaví.

 Oidipský komplex
Na počátku života má dítě, a to chlapec i holčička bez rozdílu, pouze jediný objekt lásky, svou matku živitelku. Postupně do tohoto vztahu vstupuje další osoba – dítě se sbližuje s otcem. Jak vývoj pokračuje, dítě začíná být přitahováno rodičem opačného pohlaví. Tato nová situace je zdrojem rivality. Chlapec by měl rád matku jen pro sebe. Holčička, i když svou matku miluje, by ráda zaujala její místo v otcově srdci. Tato situace je zcela normální a většinou se vyřeší vědomým či nevědomým napodobováním rodičovského soka. O skutečném oidipském konfliktu však hovoříme tehdy, kdy dojde k úplnému zastavení vývoje této situace a nastane skutečný “blok”, kdy dítě nedokáže čelit tak vyhrocenému a stresujícímu konfliktu jinak než odmítáním.To je zdrojem neuróz dítěte, které pak proniknou i do jeho kreseb. Z psychoanalytického hlediska nakonec dobré nebo špatné vyřešení jednotlivých stádií ovlivňuje pozdější sexuální chování, což se projeví i v kresbách dítěte. Například dítě, které se nedokázalo odpoutat od orálního stádia, kreslí většinou postavy s velkými ústy nebo takové, které nesou nějaký pokrm nebo předmět určený k cucání. Pochmurnými, špinavými barvami a násilným dojmem působí kresby dětí s nevyřešeným análním stádiem. Nevyřešené genitální stádium se projevuje různě: - četnými falickými symboly (tyč, špičatý klobouk, dýmka, hůl, zbraně apod.) - jednoznačným zhodnocením subjektu nebo jeho symbolického ekvivalentu (například malá holčička se nakreslí ve stejné rovině s matkou) - chybami, vynechávkami, snížením hodnoty některého z členů rodiny (pokud se dítěti nepodaří překonat oidipskou situaci, jeho láska k rodiči opačného pohlaví přeroste v nenávist a jeho hodnota je pak na kresbách dítěte jednoznačně snížena.) - obrazy masturbace, jež je pociťovány jako vina (žádné nebo zmrzačené ruce, ruce v kapsách, krátké paže…) - homosexuálními sklony, které se v kresbě mohou projevit obtížemi s nakreslením osoby opačného pohlaví nebo přímo odmítnutím ji nakreslit, příliš častým užíváním sexuálních symbolů výlučně ženského nebo mužského typu.

Geniální děti
Některé děti “moc pěkně malují”. Později však mnohdy nejsou schopny stejného efektu dosáhnout. Aby byl člověk “génius” musí být totiž nejprve tvůrcem, oprostit se od všech předsudků a vnějších tlaků. Kresby dětí jsou proto “geniální” jen po dobu, kdy v nich převládá spontánnost. Faktem však je, že i u dnes uznávaných malířů, se jejich talent projevoval již v dětství. I oni procházeli jednotlivými stádii, ty však probíhaly mnohem rychleji než u běžného dítěte.

Kresby postižených dětí
Kresba smyslově postiženého dítěte
a) Dítě s těžkou vadou sluchu Na kresbách neslyšících a silně nedoslýchavých dětí na první pohled zarazí to, jakou důležitost přikládají ústům nebo uším. Kresby špatně slyšících dětí často odhalí intelektuální zaostávání. Takové zaostávání je však jen zdánlivé. Je pravda, že vývoj percepčně motorických a intelektuálních schopností u takového dítěte probíhá pomaleji než u normálního jedince stejného věku . Je to ale tím, že teprve když je dítě správně rehabilitováno a dokáže mluvit, může užívat běžných komunikačních prostředků, které dítě od narození zdravé mělo k dispozici už v předškolním věku. Postavy neslyšících dětí mívají hřmotný vzhled; připomínají zdi nebo patníky. Prozrazuje to, že s vnějším světem špatně komunikují.
b) Zrakově postižené dítě Stává se, že i od narození nevidomé dítě cítí potřebu něco nakreslit – pravděpodobně proto, aby uvolnilo své pudy. Výsledkem je bez ohledu na věk jakási čmáranice, která nemá žádný vědomý záměr a přirozeně nám tedy nemůže nic prozradit.
c) Slabozraké dítě Postava “pána” má u silně slabozrakého dítěte rysy jen hrubě načrtnuté, což svědčí o pomalejším získávání představy o obraze vlastního těla. Tak jako na všech obrázcích dětí, které mají postižené smysly, je na zobrazené postavě vyhrazeno významné místo tomu, co je problémem dítěte, anebo je toto místo naopak skryto. Lze tu najít jak obrovské oči v silných brýlích, tak i malinké oči.Dítě zdůrazňuje na obrázku to, co je ve skutečnosti jeho hlavním komunikačním prostředkem – ústa nebo uši, ruce a někdy dokonce i nohy, které mají rovněž významnou hmatovou úlohu. Velmi důležitá je na těchto obrázcích úlohy nosu. Slabozraké dítě ho často znázorňuje jako silný a velký se dvěma obrovskými nosními dírkami. Zde je na místě se zamyslit, zda úloha přikládaná této části obličeje nesouvisí s tím, že dítě si stále sahá na obličej, a proto ho dobře zná, nebo zda se svou zrakovou vadu nesnaží kompenzovat bystřením čichu. Vizuální mapa takového dítěte je velmi chudá a špatně propojená s jeho hmatovou mapou. Představa o světě je jiná než u normálně vidoucího jedince, také však existuje a může být v mnoha ohledech podle individuálních zkušeností bohatší. Zrakově postižené dítě má už ve věku, kdy navštěvuje nižší třídy základní školy svůj způsob vnímání. Jeho celkové percepční chování nese stopy druhu a stupně závažnosti postižení a také způsobu, jakým se pokusilo se svým postižením vyrovnat a kompenzovat ho. Kresba dítěte s poruchou pohybové soustavy U všech motoricky postižených dětí, včetně dětí s vrozenou poruchou pohybové soustavy a zejména u DMO, není tělesné schéma normální, lépe řečeno, není ho normálně dosaženo. Zjednodušeně bychom řekli, že tělesné schéma je představa, kterou si subjekt vytváří o svém těle v prostoru a v čase. Vytváří se tím, že si jedinec uvědomuje vlastní tělo, a utváří se velmi brzy, už od pátého měsíce věku četnými pohybovými a percepčními zkušenostmi, jako je sedání, chození atd. Tyto zkušenosti však malé dítě s DMO nemá. Tělesné schéma má však ještě jednu stránku. Obraz o těle je, jak bylo řečeno, prožitek těla a utváří se ve vztazích s okolním světem, zejména ve vztazích k druhému člověku. Často, nikoliv však vždycky, se stává, že tento vztah je u malého dítěte narušen (vzdálení od matky, pobyty v nemocnici apod.). Je-li však vztah a jeho kvalita dobrá, dobře prožívaná, dítě své tělo přijme mnohem lépe; a i na obrázcích vytvořených dítětem s poruchou pohybové soustavy je to znát. V počátečním období si dítě s pohybovým handicapem své postižení uvědomuje. To ho často inhibuje natolik, že odmítá znázornit své tělo a samo sebe nezobrazuje. V dalším období se dítě přijme takové, jaké je, pakliže mezi ním a jeho okolím panují harmonické vztahy. Ve třetí etapě se dítě úplně přizpůsobí svému pohybovému handicapu a jeho obrázky se začínají podobat obrázkům tzv. normálního dítěte.

Kresba duševně postiženého dítěte
Při zasažení mentálních funkcí se zřetelně objevuje rozdíl mezi endogenními a exogenními příčinami, protože v případě dědičné choroby zasahující mozkové funkce se dítě přese všechno vyvíjí harmonicky (pokrok je konstantní a nevyskytuje se fáze, kdy dítě se svou poruchou bojuje). Naopak při postižení exogenního původu (mají kořeny v traumatech, které mohou být prenatální, perinatální i postnatální – např. anoxie při porodu , později hlavně infekční onemocnění) dochází k disharmonickému vývoji dítěte, které jakoby v hloubi své osobnosti tuto anomálii nevědomě pociťovalo a bojovalo s ní (při pozdějším onemocnění se dítě často stále vrací k tomu, jaké to bylo “předtím”)

Kresba psychotického dítěte
Psychotické dítě trpí poruchami vnímání, myšlení a emocí, které se projevují během jeho vývoje. Jedná se o dítě uzavřené do sebe, které žije ve svém vlastním vnitřním světě. Jeho grafická technika je instinktivní, nad listem papíru nepřemýšlí a postupuje vždycky stejně. Objevují se některé charakteristické grafické detaily: spirály, změť čar připomínající koleje, pavoučí vlákna nebo pavučiny, často se vyskytují schodiště, žebříky a ploty. Kreslí-li předměty, tyto předměty jsou různorodé, postavené vedle sebe bez jakékoliv souvztažnosti a dítě je kolem dokola obkresluje a mnoha čarami jeden od druhého odděluje, čímž dává najevo svůj pocit odtržení od světa. Dalším charakteristickým rysem je skutečnost, že dítě chce svůj výtvor “uzavřít”, a leckdy ho předá zabalený v dalším listu papíru důkladně zajištěném svorkami, provázky nebo lepící páskou. Jde o dárek a současně oblíbený způsob komunikace. Na těchto obrázcích je nápadná atmosféra, kterou dítě vytváří. Ta je pochmurná, veselá nebo agresivní, ale svět, jak ho dítě zobrazuje, je strnulý. Čáry jsou zřetelné, silné, projevuje se smysl pro geometrii a stylizaci.
Témata bývají agresivní: divoká zvířata, lebky, zříceniny, povodně, ale jen zřídkakdy jsou nakresleny dvakrát stejně. Když je kresba hotová, dítě dá najevo, že už nebude pokračovat nakreslením šikmé čárky nebo napsáním slova “konec” v dolní části papíru.

Kresba mentálně postiženého dítěte
Většinou rozlišujeme lehkou, střední a těžkou mentální retardaci. Lehkou mentální retardaci charakterizuje hlavně převaha praktického a konkrétního myšlení nad abstraktním uvažováním a převaha egocentrismu nad objektivitou. Platí, že při stejné míře inteligence závisí vývojové pokroky těchto dětí na jejich adaptačních schopnostech a na jejich rodinném prostředí z hlediska sociálního. Na jejich obrázcích lze nalézt znaky charakteristické pro intelektuální rozvoj. Je velmi důležité uvědomit si i fakt, že kresba mentálně postiženého dítěte, které například dosáhlo úrovně šestiletého dítěte se kresbě zdravého šestiletého jedince nepodobá. Grafické projev je sice primitivní, ale může zůstat harmonický. Vyskytuje se například stlačení obrázku do spodní části papíru, grafický rukopis zůstává chudý, chyby nejsou opraveny, charakteristické znaky předmětů jsou nekompletní nebo mylné. Jak interpretovat obrázek Má-li mít interpretace vypovídací hodnotu, je důležité, abychom znali nejen dítě, které kreslí, ale i jeho sociální a kulturní zázemí. Všechny vlivy se uplatňují. Nesmírně důležité je pozorovat dítě při tvoření obrázku, všímat si jeho váhání, obtíží, pozornosti nebo nepozornosti, příběhů, které se zobrazováním spojuje, protože to všechno jsou prvky, které nám při vyšetření pomohou nebo ho upřesňují. Interpretace vyplývá ze dvou vzájemně se doplňujících šetření: je to jednak analýza různých prvků, z nichž se kresba skládá, jednak syntéza, v níž je nutné přihlédnout ke kladným i záporným charakteristickým znakům obrázku. Zásadní je umístění obrázku na ploše papíru. Jeho význam může být určen Pulverovým schématem. Vyplnění nebo nevyplnění plochy papíru vypovídá o úzkosti nebo o intelektuální chudobě. Provedení čar v kresbě prozrazuje mnohé o osobnosti dítěte: jemné a váhavé čáry kreslí utlumené a bojácné děti, nekontrolovanou čáru vytvářejí děti neklidné a agresivní. Musíme brát v úvahu také zdravotní stav dítěte. Psychická stabilita se projevuje používáním lineárních čar a křivek, ty ovšem nesmějí výrazně převládat, mírné děti dávají přednost křivkám, realista preferuje rovné čáry a úhly. Barvy, které dítě používá, umocňují myšlenku, která je na kresbě graficky zachycena. Extravert upřednostňuje červenou, žlutou, oranžovou, používá je v kombinaci, na rozdíl od introverta, kterému stačí menší počet barev, například modrá, zelená, šedá. Hřejivý dojem z obrázku provedeného v živých, jemných barvách svědčí o vyrovnanosti. Více než tato infrastruktura však poskytují bohatý podklad pro interpretaci zobrazená témata a postavy. Ať už se jedná o spontánně zvolené téma, nebo o téma zadané, přistupujeme k interpretaci zhruba stejně; zadaný test má nicméně výhodu v tom, že jeho hodnocení je ustáleno, a tudíž se dá snáze interpretovat. Téma je ve většině příkladů jednotné; používají se hlavně testy postavy, stromu a domu. Interpretovat se musí odděleně podle symbolů, o nichž jsme se zmiňovali, ale ani jejich okolí nesmí být opomenuto; hlavně senzorické typy dětí totiž vyplňují okolí nejrůznějšími detaily. Portrétované nebo vymyšlené postavy nám přinášejí četné informace o celkové osobnosti dítěte, zejména o jeho afektivitě. To, v jakém pořadí vstupují na scénu, mívá významnou výpovědní hodnotu. Milovaná osoba (ať již to dítě přiznává, nebo ne) bývá zobrazována jako první. Právě ona mívá autoritu. Naopak “nemilovaná” osoba je často odbyta anebo na obrázku úplně chybí. Připojená postava je většinou dvojníkem autora, který mívá podle souvislostí větší nebo menší hodnotu. Umístění těchto postav na ploše papíru a jejich vzájemné rozmístění otevírá široké možnosti pohledu na afektivní vztahy dítěte s rodinou. Viděli jsme, jak složité situace může způsobit řešení oidipského problému. O afektivitě dítěte velmi dobře vypovídá i individuální vzhled postavy nebo postav, nezbytné je proto studovat každou postavu z hlediska její morfologie, postojů, atributů. Jsou to všechny symboly, z nichž každý má specifický význam. Vyobrazení přitom nemá být, pokud možno, posuzováno odděleně od souvislostí. Je třeba spíše vypracovat syntézu, než aby se hledaly a hromadily analytické detaily. Pozornost se nesmí upoutávat na detail, nýbrž je nutné se soustředit na vedoucí myšlenku. Syntéza má o to větší hodnotu, je-li možné interpretovat více tematicky různorodých obrázků jednoho dítěte v jednom věkovém období. Nutně se v nich musíme dopátrat stejných afektivních a sociálních konstant; dítě se totiž do svého výtvarného projevu vždycky promítne, ať už znázorňuje jakýkoli námět.

Závěr
Již při výběru námětu této seminární práce se mi zdálo téma “diagnostika dětské kresby” zajímavé, ale při jeho zpracování (podle knihy M. Davida – Dětská kresba jako nástroj poznání dítěte) jsem byla sama překvapena, kolik nových, zajímavých informací, z nichž některé se navíc úzce dotýkají mnou studovaného oboru, jsem se dozvěděla. Dětská kresba může kromě obecných psychických vlastností odhalit různá vývojová opoždění, traumata i harmonický život, sexuální problémy, enurézu nebo lateralitu. Z kreseb postižených dětí můžeme také usuzovat, nakolik se se svým postižením smířily.Dětská kresba nám každopádně může být v řadě situací cenným pomocníkem a myslím že i já těchto poznatků ve svém budoucím životě využiji.